Stejně jako každý jsem i já měl jako dítě rád Ladovy obrázky. Poetika vypracovaných postaviček a krajinek se musela vrýt do paměti mnoha dětem. O to víc si na ně vzpomínám v těchto dnech, kdy je v Pardubicích sněhu dozajista víc, než na horách. Lada musel být asi masochista, anebo si vykreslováním zasněžených krajin léčil frustrační stavy ze sněhových nadílek. Kruci tolik sněhu, jako je teď v ulicích města, to už pozbývá na poetice a dohání mě k šílenství. Abych si stále musel hlídat parkovací místo, abych neviděl v závějích svoji bílou labradorku, abych den co den nějaký ten bílý snížek uklízel, při procházení kolem obalených větví stromy se měl na pozoru jak na srazu skinheadů - to mě fakt už nebaví. Sníh mám rád, ale ne v ulicích města, ale na horách. Tam patří. Když ho ale není kam uklízet a sousedé si vzájemně kubíky přehazují mezi sebou, to se musí projevit i v jejich vztazích. Pane Lado, malovat průmyslové Pardubice pod závaly sněhu jste nikdy nezkusil a ani nemohl. Já si ale asi vezmu propisku a blok a vyrazím se kochat pohledem na zasněžené Paramo. Třeba ho i namaluju a budu jednou slavný malíř. Anebo taky prt a sotva se dukelským lesoparkem, kam se teď ani nesmí, doplazím dom.

autor: Bohumil Roub

Tento komentář vyjadřuje názor redakce Televize Pardubice